Když umění malby a destilace prolne v jedno

Deset osobností, které významně formovaly naší uměleckou scénu v posledních třiceti letech, vytvořilo díla zobrazená na lahvích ovocných destilátů, které je k danému dílu inspirovaly. 

Jiří David (* 1956)

Patří k nejvýraznějším a nejrespektovanějším vizuálním umělcům současnosti. Jeho dílo zahrnuje malby, fotografické soubory, monumentální instalace ve veřejném prostoru a konceptuální tvorbu. Je autorem mnohých již ikonických děl.
V roce 1987 patřil mezi zakladatele generační umělecké skupiny Tvrdohlaví. Svými malbami s volným využíváním znaků a politických symbolů významně formoval postmoderní program na přelomu 80. a 90. let.
Na začátku nového tisíciletí realizoval v Praze dvě monumentální instalace, trnovou korunu na střeše pražského Rudolfina a neon se symbolem srdce v areálu Pražského hradu. Ten se stal Davidovým veřejně nejdiskutovanějším dílem ve vazbě na osobnost Václava Havla. Následovaly další veřejné instalace – šestimetrová Slepecká hůl na Václavském náměstí a Klíčová socha na náměstí Franze Kafky, na niž bylo použito více než 85 tisíc klíčů a symbolizovala autorovu osobní polemiku s naším vývojem během dvaceti let od sametové revoluce. V instalaci Apoteóza, která měla velký úspěch na Benátském bienále 2015, parafrázoval a reinterpretoval slavné Muchovo plátno. Pointou instalace bylo aktivní zapojení diváka v zrcadlovém koridoru, kde se odrážel a stával se tak pomíjivou součástí díla.
Z fotografických souborů zaujal projektem Bez soucitu, kdy manipulací s fotografiemi „rozbrečel“ sedmnáct důležitých mužů světa jako například George Bushe, Silvia Berlusconiho nebo Usámu bin Ládina.
Davidův autorský přístup se vyznačuje vysokou mírou osobní angažovanosti s ambicí podat víceznačnou zprávu o aktuálních sociokulturních a politických problémech doby.

Jiří Slíva (* 1947)

Je nepřehlédnutelným fenoménem české, ale i evropské výtvarné scény na poli kresleného humoru, ilustrace a volné grafiky. Již od 70. let minulého století se věnuje kresbě, později také technice litografie, leptu, suché jehly a olejomalbě. Je znám i jako autor vtipných básnických textů a hudebník.
Ilustroval více než 150 publikací a knihy kresleného humoru vydával v bývalém Československu i dnešní České republice, Německu, ve Francii, Švýcarsku a Spojených státech. Kreslil například pro Die Zeit, Die Welt, Stern, Wall Street Journal, New York Times, Playboy a Le Monde. Je držitelem mnoha významných mezinárodních ocenění a jeho dílo je zastoupeno v řadě soukromých i veřejných sbírek.
Slívův inteligentní a nezaměnitelný humor často staví na absurdnosti a paradoxu známých témat v nečekaných kontrastech. Fascinuje neutuchající nápaditostí a neortodoxním pohledem na věci, o kterých jsme si myslili, že žádnou novou myšlenku už nemohou přinést.
Jeho osobitý styl se vyznačuje jednoduchostí, stavící na stylizované kresbě a výrazné barevnosti. Rychlou a pohotovou kresbou zaznamenává okamžité nápady, různé varianty jednoho tématu spojeného s hledáním ideálního řešení – teprve potom nastupuje vědomá stylizace a realizace v charakteristickém „slívovském“ rukopisu.
I když mezi jeho náměty patří i alkohol a erotika, nikdy nesklouzává k lascivní podbízivosti a jednoduchosti. Jeho nadhled a inteligentní vidění světa kolem nás vytváří jemný gentlemanský humor, který po prvním zasmání vybízí k zamyšlení a dělá náš život bohatší a barvitější. 

Jiří Votruba (* 1946)

Jeden z nejpozoruhodnějších českých výtvarníků je široce rozkročen mezi malbou, grafikou, ilustrací a výtvarným designem. V jeho charakteristickém rukopisu dominují jasné barvy a zvýrazněné struktury. Patrná je inspirace pop-artem i komiksem a nechybí ani typický český humor.
Na kontě má přes 50 samostatných výstav po celém světě. Veřejnosti je nejvíc znám vynikajícími ilustracemi více jak 30 knih pro děti i dospělé. Do širokého povědomí se zapsal i spoluautorstvím a grafickým designem v rozsáhlém projektu Národního divadla pro děti Opera nás baví.
Ve světě je populární také jeho tvorba věnovaná kulturní a historické Praze. Grafické cykly zaměřené na hudbu, na židovskou kulturu či české panovníky byly od počátku velmi úspěšné. Ikonickým se stal zejména obrázek Prahy s kráčejícím Franzem Kafkou.
Autorovy hravé, popartově laděné obrazy jsou velmi populární v Japonsku, kde milují jejich humor i komiksový nádech a kde Votruba mnoho let vytvářel i grafický design pro největší japonský festival klasické hudby v Tokiu. V japonském Aiči také reprezentoval Českou republiku na Expo 2005.
Nejsvobodněji se cítí v původní malířské tvorbě. Do svých obrazů promítá nejen oblibu pop-artu, ale také vlivy japonské mangy, své zkušenosti z grafického designu a fascinaci (ať už pozitivní, nebo negativní) dnešní konzumní společností. K tématům patří láska v časech globalizace, povrchnost mezilidských vztahů, pomíjivé konzumní modly a napětí mezi krásou reklamy a přírody. Nad tím vším však dominuje rozmanitost, hravost a laskavý nadhled.

Vlastimil Třešňák (* 1950)

Ačkoli je uznávaným malířem (vydal dvě výtvarné monografie, vystavoval v Evropě i zámoří), do této kolekce je zařazen především jako mnohostranný umělec a podmanivá osobnost. Je znám jako autor a zpěvák folkových písní a symbolizuje vzdor minulému režimu. Jeho interpretace vlastních básnických textů byla v českém folku pravděpodobně nejexpresivnější, silně emociální a sugestivní. V 70. letech vystupoval v klubech a od roku 1972 byl členem kultovního sdružení písničkářů Šafrán, mezi jehož členy patřili Hutka, Merta, Voňková, Lutka a další. Po podepsání Charty 77 mu byla zakázána jakákoliv veřejná činnost. Angažoval se v disentu, zejména v Bytovém divadle Vlasty Chramostové. V té době začínal načerno prodávat i své grafiky.
Státní bezpečnost ho nakonec v rámci akce Asanace tvrdými výslechy a zastrašováním donutila v roce 1982 k emigraci. Jeho první album Zeměměřič vydané v exilu se stalo legendou.
Již v 70. letech publikoval v různých samizdatových periodikách. Později vydal řadu knih povídek a románů. Za román Klíč pod rohožkou získal v roce 1995 cenu Kniha roku.
V emigraci se zaměřil především na výtvarnou činnost, jež byla hlavním zdrojem jeho obživy. Z výtvarných děl vynikají portréty osobností, které se zapsaly do světových dějin. Jeho plátna hýří barvami a vtipem. Strefuje se do ikon šoubyznysu, literatury a politiky vždy v souvislosti s rekvizitami, které je humorně jako by kompromitují. Po návratu dělil svůj talent mezi všechny své obory. Dnes již veřejně nevystupuje, ale malování se nevzdává.

Antonín Střížek (* 1959)

Jeden z čelných představitelů české postmoderní malby a do roku 2002 vedoucí ateliéru malby na pražské AVU. Získal značné uznání na domácí i mezinárodní scéně a je jedním z našich nejrespektovanějších a nejžádanějších autorů. Vystavuje samostatně od roku 1989 a od té doby měl pět desítek samostatných výstav doma i v zahraničí. Jeho obrazy vlastní Národní galerie Praha, veřejné a soukromé sbírky v Čechách a po celé Evropě. V roce 2002 zpracoval realizaci opony Státní opery v Praze.
Jeho malba je střízlivá, civilní, s prostými, všednodenními, někdy i banálními náměty s příjemným nádechem romantismu a nostalgie. Unikátní je jeho dovednost jisté harmonizace obrazů – obsah, barva i míra osobního zaujetí jsou v nebývalé rovnováze.
Ve Střížkově tvorbě se objevuje několik poloh. Romantické krajiny, často z městského prostředí, s tramvajemi, auty, motorkami, vlaky i letadly, z minulosti i ze současnosti, ale také zátiší s obyčejnými, všedními předměty – boty, kabelky, klobouky, květiny, ovoce, sklenice. Na dalších, „abstraktních“ zátiších je plocha redukována na ornamentální vzory a předměty na základní geometrická tělesa.
Důležitým prvkem v jeho tvorbě je obrazový příběh, stejně jako atmosféra obrazu a barva. Své náměty tvoří zčásti podle reality, zejména zátiší, většinou pak podle vlastních či nalezených fotografií. Jeho obrazy jsou zároveň projekčními plátny naší paměti, našich dávných zážitků a pocitů. Jeho díla nás těší, uklidňují a dojímají pocitem pomíjivosti věcí i života.

Erika Bornová (* 1956)

Talent zdědila po svém otci Adolfu Bornovi, avšak celou její tvorbu prostupuje vlastní originální projev a důsledné hledání osobitého výrazu.
Vystavovat začala v roce 1985 v rámci legendárních neoficiálních Konfrontací. V groteskních postavách svých obrazů i v plastikách propojovala lidské a zoomorfní motivy jako výraz tísně normalizace a absurdity režimu.
Ač vystudovaná malířka, většinou se věnuje sochařské práci. Oblíbila si netradiční materiál, polystyrén, který dává jejím monumentům specifický nádech křehkosti a éteričnosti. Často ho koloruje či polepuje. Ve svých cyklech objevila v této technice nečekanou variabilitu vyjadřující kontrasty banálních prožitků s tím, co jde mimo kontrolu rozumu, a přitom je součástí komplikovaných vztahů k současnosti i minulosti. Znepokojující monstrozitu a psychoanalytickou upřímnost však zlehčují prvky úsměvné grotesknosti, nadhledu a absurdity.
V posledních letech se Erika Bornová navrací opět k malbě, například v cyklech Rostliny a Vodní bytosti, v nichž objevuje bizarně krásný i znepokojivý svět ornamentálních rostlin a bezobratlých živočichů skrytých lidskému oku.
V roce 2021 rozvířila veřejnou diskuzi asi historicky nejkontroverznější vánoční výzdobou. Fontánu před ostravskou radnicí přikryla monumentálním vánočním balíčkem, jenž nesl sáně s obrovskou vánoční koulí. Odvážná instalace Velký dar – úhel pohledu o rozměrech 10 × 10 × 11 metrů ukázala, že i vánoční výzdoba může nést množství uměleckých významů, ale i to, jak těžké je měnit ustálená klišé.

Jiří Kovanda (* 1953)

Konceptuální tvůrce a pedagog patří k těm českým umělcům, kterým se dostává uznání na české i zahraniční scéně. Je známý pro své objekty, instalace nebo intervence vytvořené z nalezených materiálů a zejména pro performance či akce, kde reaguje na daný prostor nebo situaci a vybízí k účasti nic netušící kolemjdoucí. Příkladem může být vizuální dílo Líbání přes sklo inscenované v prestižní londýnské galerii Tate Modern.
Když v roce 2014 vznikl žebříček nejvýznamnějších českých umělců Art Index, obsadil pětkrát za sebou první místo a až v roce 2019 ho odsunula na druhou pozici jeho žačka Eva Koťátková. Tento Art Index, který každoročně sestavuje J&T Banka zohledňuje účasti na výstavách a bienále, výtvarná ocenění, zastoupení galeriemi či další počiny a hodnotí autory narozené v druhé polovině 20. století.
S performativním uměním začínal v normalizačním Československu, a tak s publicitou nemohl vůbec počítat. Když svá díla po revoluci publikoval, stal se symbolem a ikonou režimem potlačovaného umění.
Jiří Kovanda má značný vliv na tvorbu nejmladší generace. Tomu odpovídá i používání příměru „jako od Kovandy“ nebo „kovandovský“. Když v roce 2007 začali mladí umělci do 35 let udělovat vlastní cenu jako výraz respektu ke starším kolegům, stal se Jiří Kovanda jejím prvním držitelem. Z díla Jiřího Kovandy stejně jako z jeho osobnosti vyzařuje plachost, skromnost a ostych v kontrastu s extrémním zaujetím, silou prožitku a věrohodností, jež je korunována výjimečným citem pro víceznačný symbol a metaforu.

Tomáš Císařovský (* 1962)

Je jedním z nejuznávanějších českých malířů. Pravidelně vystavuje v českých i zahraničních galeriích a jeho dílo je zastoupeno v nejvýznamnějších veřejných i soukromých sbírkách.
Již v 80. letech představoval svá díla spolu s vrstevníky na neoficiálních přehlídkách mladého umění Konfrontace, kde převládala estetika spontánní neoexpresivní tvorby. V další fázi pak spolu se členy a s okruhem přátel ze skupiny Tvrdohlaví směřoval více k postmodernímu vnímání malby.
Typické jsou jeho oleje s portrétními a figurativními výjevy, s promyšleným výrazným účinkem barvy. Rád pracuje v tematických cyklech a mezi malířská témata vnesl individuální a kolektivní paměť. Proslavený je jeho cyklus Z deníku dědy legionáře, kde objevuje paralelní líčení příběhu obrazem i textem. Velký ohlas vzbudila jeho série portrétů potomků českých šlechticů nazvaná Bez koní, které nebyly k portrétovaným nijak milosrdné, a přesto skončily v jejich soukromých sbírkách.
Významná jsou však i jeho díla s bravurním používáním techniky akvarelu, která je vylehčeným souputníkem komplikovaně a dlouze vznikajících obrazů. Na jeho četných výstavách prožívá divák řadu událostí z nedávné historie, uvědomí si křehkost i napjatost mezilidských vztahů, pozná mnoho výjimečných či kontroverzních osobností, které Císařovský programově namaloval v rámci předsevzetí restituovat portrétní malbu v Čechách. Z jeho obrazů vyzařuje silné zaujetí, důslednost i poselství. Nejednoznačnost jejich čtení nutí diváka k zamyšlení nad smyslem či nesmyslem existence.

Petr Nikl (* 1960)

Je všestranný umělec realizující svou bohatou představivost obrazy, performancemi, zpěvem, divadelními představeními, grafikami a nejrůznějšími kombinacemi tradičních uměleckých forem. Jeho výtvarný svět je jedním z nejoriginálnějších v Čechách.
Byl zakládajícím členem legendární skupiny Tvrdohlaví. Tvůrčí přístup ke skutečnosti, osobní svoboda a otevřenost široké škále možností poznamenává celou jeho uměleckou dráhu. V roce 2000 navrhl a inscenoval velkou kolektivní výstavu Hnízda her v pražském Rudolfinu, která vyvolala mimořádný zájem návštěvníků. Pokračováním této koncepce byl projekt české expozice na Světové výstavě Expo 2005 v japonském Aiči.
Spolupracuje s mnoha divadelními soubory a v Divadle Archa připravil řadu mimořádných projektů. Ve svých inscenovaných fotografiích používá své tělo s fantaskními převleky a realizuje působivé kompozice. Na hudbu W. A. Mozarta inscenoval loutkový balet. Ve svých performancích používá různá kuriózní zvuková zařízení i zvuk svého hlasu.
Za své výtvarné dílo byl oceněn Cenou Jindřicha Chalupeckého. V knižní a ilustrátorské tvorbě získal cenu Magnesia Litera za knihu Záhádky a tři Ceny ministerstva kultury za nejkrásnější knihu roku (1997, 2001 a 2002). Se skupinou Lakomé Barky obdržel v roce 2004 zlatého Anděla v kategorii alternativní hudba.
Jeho nátura ho přivádí k lidské hravosti jako k poli, kde dokáže zaujmout lidi bez ohledu na věk a vzdělání. Celou svou tvorbou evokuje vztah člověka ke světu jako k trvalému tajemství, vztah, který je stále nový, vzdálený rutinnímu opakování, přebírání navyklých modelů a etablovaných hodnot.

Michael Rittstein (* 1949)

Jeden z nejtalentovanějších, ale i nejpracovitějších českých umělců patří k předním představitelům expresivní figurální malby, kterou začínal formovat již v 70. letech minulého století. Jeho obrazy vlastní nejen nejdůležitější české sbírky, ale také pařížské Centre Pompidou či vídeňská Albertina. Jeho expresivní dynamické malby, vyhrocené groteskní nadsázkou až na hranici absurdity, v sobě skrývají postřehy o komplikovanosti mezilidských vztahů.
Po škole však stihl jen jednu samostatnou výstavu a namísto tehdy žádaného socialistického realismu představil brutálně groteskní obrazy z města, které byly chápany jako dekadentně provokativní (Rodina po chřipce). Na neoficiální přehlídce Konfrontace jeho plátno Nechci v kleci způsobilo zásah Státní bezpečnosti ještě v průběhu vernisáže. Za provokaci byl považován i jeho obraz Spánek pod velkou rukou.
Sametová revoluce pro něj přišla v pravý čas, bylo mu čtyřicet, desetiletí nesměl vystavovat a své obrazy dával do sklepa. Najednou vystavoval všude a jeho plátna rezonovala s náladou společnosti. V devadesátých letech naopak zvolnil a začal malovat krajiny a abstrakce.
Pozdější velkolepý návrat ke groteskním námětům již nepůsobí tísnivě, ale odlehčeně. Jeho bizarní scenérie fascinují svou imaginací i humorem. Svým promyšleným a pečlivě provedeným výrazem jde až na hranici drastičnosti vypovídající o krajních situacích lidství. Když si koncem roku 2019 daroval k sedmdesátým narozeninám retrospektivní výstavu v Jízdárně Pražského hradu, způsobil zejména svými až 7 metrů velkými obrazy naprostou senzaci.