Absinthe

Když se řekne absinth, většina lidí si představí Van Gogha bez ucha, Oscara Wildea pod stolem a zelenou tekutinu, po které člověk začne vidět víly.

Realita je trochu střízlivější. Ale jen trochu.

Absinth vznikl na konci 18. století na pomezí Švýcarska a Francie jako bylinný destilát postavený především na pelyňku pravém, anýzu a fenyklu. Právě tahle trojice tvoří základ každého skutečného absinthu a dodává mu jeho nezaměnitelný charakter.

V průběhu 19. století se z absinthu stal doslova fenomén. Francouzští vojáci si ho přiváželi z tažení v severní Africe, kavárny ho začaly nalévat ve velkém a zrodila se legendární „zelená hodinka“. Každý den kolem páté odpolední se pařížské podniky plnily hosty, kteří si do sklenky pomalu kapali ledovou vodu a sledovali, jak se čirý destilát mění v mléčně zakalený nápoj. Jasně tohle je ten slavný "louche".

Absinth si zamilovali umělci, básníci i bouřliváci všeho druhu. Edgar Degas mu věnoval obraz. Paul Verlaine a Arthur Rimbaud mu věnovali podstatnou část svého životopisu. Oscar Wilde tvrdil, že po třetí sklence člověk vidí svět takový, jaký by chtěl, aby byl. A Vincent van Gogh? Ten bývá s absinthem spojován tak často, že by si zasloužil vlastní kategorii.

Popularita ale přinesla i problémy. Na začátku 20. století se absinth stal oblíbeným obětním beránkem pro všechny společenské nešvary a v řadě zemí byl zakázán. Dnes už víme, že většina tehdejších historek měla ke skutečnosti asi stejně blízko jako rybářské příběhy po třetím pivu.

Ještě jedna věc, kterou si pojďme vyříkat. Ne, po absinthu opravdu nezačnete vidět zelené víly.

Za většinou legend stojí látka jménem thujon, která se přirozeně nachází v pelyňku. Právě jí se kdysi připisovaly údajné halucinogenní účinky absinthu. Analýzy ale jasně ukázaly, že reálné množství thujonu v kvalitním absinthu je příliš nízké na to, aby mělo podobný vliv na lidské vnímání. Pokud tedy po několika sklenkách uvidíte impresionisty tančit po stole, což je jistě možné, bude za tím kouzlo alkoholu :-). Ne pelyněk.

Moderní absinth je především poctivý, čistý alkoholický nápoj. Často inspirovaný přístupem k výrobě tzv. pre-bannový absinthů. Může být zelený, čirý, ovocný nebo výrazně hořký. Může se pít tradičně s vodou, použít do koktejlů nebo si ho vychutnat samotný (i když to už musíte být fajnšmekr).

Vždy by ale měl nabídnout jednu věc: výrazný charakter, který si nespletete s ničím jiným.

V kategorii absinthu najdete tradiční Absinthe Verte, elegantní Absinthe Blanche, ovocnější Absinthe Rose i nekompromisní Absinthe Bitter. Každý styl vypráví trochu jiný příběh. Všechny ale začínají u pelyňku.

A pokud jste absinth ještě nikdy neochutnali, možná právě nastal čas zjistit, proč se o něm mluví už více než dvě stě let.

Víte, že absinthe je letní pití.

Přestože běžně mívá 55–75 % alkoholu, tradičně se pije silně naředěný ledově studenou vodou. Nejčastěji v poměru přibližně 1:3 až 1:5 podle stylu absinthu a vlastní chuti. Ve výsledku se tak dostanete na sílu podobnou vínu.

Právě při ředění navíc vzniká slavný louche efekt – absinth se zakalí do mléčného oparu a začnou se uvolňovat esenciální oleje z bylin. Najednou se otevřou vůně anýzu, fenyklu, pelyňku a dalších bylin. Je to krásný rituál. Trochu chemie. Trochu tekuté divadlo.

Takže ano. Jeden z nejslavnějších destilátů historie se ve skutečnosti často pije jako ledově studené bylinné osvěžení na dlouhé letní odpoledne.